Poncirus trifoliata

   Kromě rostlin určených na roubování jsem se pokoušel i o vypěstování vlastní plodící rostliny ve volné půdě. I když zcela malé semenáčky mnohdy první zimu přečkaly venku bez problémů, v dalším roce už tomu tak nebylo. Ukázalo se, tak jako u většiny takto pěstovaných teplomilných rostlin, že nepřítelem není ani tak mráz, ale voda a slunce! Na krásném prosluněném místě v zimě při slunečných dnech dochází k rychlému tání sněhu a ledu. Voda, která stéká po kmeni a kořenech dolů však po západu opět rychle zamrzá a ničí kořeny. V případě déletrvajícího oteplení dojde k proudění mízy do nadzemní části, kterou příchod dalších mrazů dokáže doslova roztrhat. Takto jsem přišel o několik už poměrně velkých rostlin.

  Řešením se zdá být vysazení na místo chráněné zdí od jihu tak, aby stínila v zimních měsících, kdy je slunce na obloze nízko. Na takovém místě můj Poncirus roste již pátým rokem a první sluneční paprsky spatří až v polovině dubna. Pokud došlo k omrznutí, byly poškozeny jen na podzim nevyzrálé konce větviček. Tato rostlina byla vyseta v roce 2008 a do volné půdy byla vysazena z květináče na jaře 2011. Na jaře 2016 poprvé vykvetla, ale plody se žádné nevyvinuly. O rok později se na rostlině objevilo již více než 30 květů a na podzim bylo sklizeno kolem 20 plodů.